O tom, jak máme pohřbít rodinného příslušníka a jaký mu vybrat hrob, nás budou přesvědčovat členové naší rodiny a známí, reklamy a plakáty, ale nás teď zajímá jednodušší otázka: Má pohřeb a hrob vůbec nějaký smysl? Jít do pohřební služby, anebo zůstat doma? Nepohřbít příbuzného za komunistů vyžadovalo kus odvahy, dnes je to zase jen věc volby. Sociální pohřby místního národního výboru se týkaly jen lidí bezejmenných, které se navzdory pátrání Veřejné bezpečnosti (nebo díky StB?!) nepodařilo identifikovat nebo opuštěných cizinců. Podle čeho se rozhodnout dnes? Jsou nějaké důvody pro, a nějaké proti? Začněme námitkami; je jich víc a jsou určitě hmatatelnější.
„Pohřebnictví je byznys.“ S tímto heslem už jeden politik nachytal dost důvěřivých voličů, a dostal se dokonce i do parlamentu. V pohřebnictví se byznys skutečně vyskytuje, zejména u těch provozovatelů pohřebních služeb, kteří to o něm říkají. Ať je to jak chce, pohřebnictví se nadáváním nezbavíme – a tak nezbývá než se pečlivě rozhlížet, kde je toho byznysu méně, a starat se, aby ho bylo co nejméně.
„Pohřebáci se přetvařují a okrádají pozůstalé.“ Někteří zaměstnanci nebo živnostníci v pohřebnictví skutečně hrají na city, a když to jde, hledí se všelijak obohatit. Je sice pravda, že to nedělají jen pohřebáci, ale u nich je to ve chvíli nejtěžšího smutku nejméně vidět. Proč to dělají? Protože jim to projde. Když to občas někomu neprojde, začnou si všichni dávat pozor. Z toho je poučení. Pohřební službu, na kterou praskla nějaká nepoctivost, nedoporučovat, i kdyby šlo jen o přehmat a jediný omyl. Lidé, kteří nějakou nepoctivost skutečně odhalili a prokázali (nejenom napsali do novin), si zaslouží metál.
„Můj pohřeb nemůže zemřelému nijak pomoci.“ Tady mají výhodu věřící lidé účastnící se náboženského života, kteří pohřeb chápou jako duchovní pomoc zemřelému. Zda pohřeb zemřelému skutečně pomůže, to se nikdy neví. Když je po pohřbu bez obřadu, už se ale chyba napravit dá velmi těžko. Je to, jako bychom mávali někomu na rozloučenou, zatímco vlak už je dávno za zatáčkou.
„Všechny pohřby jsou stejné, žádný se mi nelíbí.“ Všechny občanské pohřby žehem jsou si skutečně podobné jako vejce vejci, ty církevní jak by smet. Když jsme si všichni až moc podobní, budou si podobné i ty kremace. Komu se žádná nelíbí, může zkusit tři věci: I. lépe se na krematoria podívat, jestli mezi nimi přece jen nějaký rozdíl není; když se dobře podívá, snad nějaký najde. Když nic nenašel, může II. vypravit pohřeb žehem svépomocí (kremační pec smí mít na svém pozemku každý) a pokusit se zpopelňování lidských pozůstatků změnit; čeští soukromí provozovatelé krematorií mají tak málo invence, že to není tak těžké: rozhoduje každá menší změna (zvětšit objem uren, nedrtit zpopelněné kosti, zmenšit kremační pece pro děti, zpopelňovat bez rakve, dovolit přístup rodiny k žárovišti apod.). Komu se ani toto nechce, což je pochopitelné, může III. sebrat pár přátel, zaopatřit tělo zemřelého doma, uložit jej v rubáši do rakve a přenést na ramenou společně do márnice na hřbitov a následující den uložit do předem vykopaného hrobu. Čtvrtá možnost je, pravda, nepohřbít vůbec a darovat tělo zemřelého nezištně anatomickému ústavu.
„Co z toho, když vypravím pohřeb?“ Tady je odpověď jednoduchá: nic. Nanejvýš mile překvapím někoho z široké rodiny. Urnu budu moci mít doma. „Co se mi stane, když pohřeb nevypravím?“ Zase nic. Ušetřím čas, a nebudu-li dědicem, i peníze. Obecní úřad mi oznámí číslo hrobového místa, kam na Dušičky půjdu uctít památku. Tak proč vůbec lidé pohřby vypravují? – A to je teprve ta správná otázka. Na tom, že lidé se nepostarají o pohřeb cizího člověka, o jehož úmrtí neví, vůbec nic divného není. Ví-li však o úmrtí jako jedni z prvních, již jsou osobami, které pohřeb zajistit můžou. Jenže nic z toho nekouká a na druhé straně ani nic nehrozí, takže zůstanou doma. „Co tě nepálí, nehas. Ať se z rodiny stará někdo jiný. Nakonec vždy pohřbí…
