1.4
Opatření pro případ úmrtí v České republice
ThLic. Tomáš Kotrlý, Th. D.
Jaká opatření pro případ úmrtí by měla být zajištěna, neví podle Zdravotnických novin 27 % lidí starších 60 let. V roce 2011 nepodniklo žádná opatření 58 % respondentů a ze zbývajících 42 % jich 8 % mělo poslední vůli, 8 % životní pojistku, 6 % mělo ušetřeno "na pohřeb" a 5 % mělo vyřešený majetek. Podle průzkumu z roku 2013 si přitom 61 % respondentů myslí, že by měla být sepsána poslední vůle, o nutnosti finančního zajištění rodiny je jich přesvědčeno 56 %, 38 % by chtělo probrat s blízkými svá přání ohledně pohřbu. Polovina (51 %) respondentů doufá, že až budou umírat, budou až do konce při vědomí, 70 % doufá, že se budou cítit připraveni na smrt, 74 %, že budou mít vyřešeny finanční otázky, 82 %, že budou schopni rozhodovat o péči či léčbě, 84 %, že nebudou závislí na ostatních, 94 %, že budou schopni rozloučit se svými blízkými a 90 %, že pro ně nebudou přítěží.
V roce 2013 zemřelo v naší zemi podle údajů ČSÚ 109 160 lidí – z toho 54 217 v nemocnicích na akutních lůžkách zdravotnických zařízení a 54 943 lidí mimo ně. Neznamená to ovšem, že tito lidé zemřeli doma, jak si to přeje téměř 80 % české populace, ale v tomto údaji jsou započítána i úmrtí klientů v zařízeních sociálních služeb.
Absence opatření pro případ smrti, neznalost závěti, která je zpravidla známa až po pohřbu, činí velký problém vypravitelům pohřbu, kteří mají sjednat pohřeb podle výslovného rozhodnutí zůstavitele učiněného za jeho života. Výklad ustanovení § 114 a 92 odst. 2 NOZ se velmi různí. Neexistuje relevantní judikatura, zcela chybí metodické vedení. Provozovatelé pohřebních služeb aplikují ustanovení týkající se práva na rozhodnutí o pohřbu nebo na vydání urny mimo pohřebiště odlišně, obdobně tápou i církve a náboženské společnosti, občanská sdružení a obce. Např. NOZ stanoví, že obec má rozhodnout o pohřbu zemřelého, není-li příbuzných a osob blízkých. Má-li ovšem obec rozhodnout o pohřbu…
